Hodina jasnovidectví - Hodina jasnovidectví

Sotva Bellatrix a její zmijozelští spolužáci vystoupali po strmém provazovém žebříku do učebny jasnovidectví, první vjem, který všechny doslova praštil přes nos, byla těžce nasládlá, velmi intenzivní orientální vůně, která se v dusném horku rozkládala a slibovala otupělost a bolest hlavy během několika okamžiků.
„Vítejte v opiovém doupěti,“ tiše okomentovala černovlasá dívka malou kruhovou místnost, kde nebylo skrze namodralý dým z vonných tyčinek a františků pomalu ani vidět. Spíše než učebnu to tu připomínalo zapadlou uzbeckou čajovnu, kde se rádi scházejí kuřáci vodních dýmek.
Bellatrix se posadila na jeden z vyšívaných polštářů k nízkému stolku a pokynula Severusi Snapeovi, aby si k ní přisedl.
„Jestli tady do deseti minut neusnu, bude to zázrak,“ zamumlal Severus znuděně spíše pro sebe a líně vytáhl z tašky otrhanou učebnici Odhalování a výklad věcí budoucích. „Mimochodem,“ poklepal prsty na knihu. „Včera jsem se do toho díval a větší snůšku blábolů snad napsal jen Uric Ujetý ve věci lektvarů,“ procedil mezi zuby a jeho spolužačka se zakřenila.
„Já si myslím, že si tady ještě užijeme legraci. Vsadím se, že vědmu a vědmáka pohromadě v jedné třídě tu ještě neměli.“
Jen to dořekla, z ničeho nic se odněkud objevila vprostřed místnosti zvláštní osoba. Měla na sobě lesklé šaty s flitry, byla omotaná do několika dlouhých hedvábných šálů a na nose jí seděly kulaté brýle se skly tlustými jako dna z lahví od limonád. Vypadala jako přerostlá vážka nebo jako komediantka, co se rozhodla změnit profesi během jednoho dne a do školy čar a kouzel utekla přímo od kolotočů.
„Vítám vás, drahouškové moji,“ vykulila své už dost brýlemi zvětšené oči a rukou učinila teatrálně dramatické gesto. „Osud chtěl, abych vás následující školní rok zasvětila do tajů nejtajemnějšího a zároveň nejsložitějšího odvětví magie-do čtení věcí budoucích. Jmenuji se Sybilla Trelawneyová a jsem pravnučkou slavné vědmy Kassandry.“
Bellatrix se při této poznámce neudržela a mrkla na Severuse velmi okatě.
„Nechcete mi říct, že jste o mé přeslavné prababičce neslyšela nikdy v životě ani slovo, že ne, slečno?“ obořila se na ni učitelka jasnovidectví vysokým hlasem, který zněl tak překvapeně, jako by nebylo na světě známější osoby než její prababičky.
„Eh…ne, tak to není,“ odvětila Bellatrix a přitom si dávala záležet, aby se nenechala rozesmát učitelčinou zvláštní intonací. „Kassandru Trelawneyovou samozřejmě skvěle znám, i v Kruvalu jsme se učili o jejích nadpřirozených schopnostech. Mně jen zaujalo…no zkrátka jsem ohromena, že mám tu čest být v jedné místnosti s její přímou příbuznou.“
Tvář Sybillina se roztáhla do tak širokého potěšeného úsměvu, že měla Bellatrix na chvíli strach, že si pusu roztrhne od ucha k uchu.
„Děkuji, moje drahá. Jsem velmi potěšena, že se o tak zázračné vědmě učí i daleko za naší vlastí. Dar vnitřního oka je zázrak! Já jsem byla tímto zázrakem obdařena a zdědila jsem tuto schopnost po mé předchůdkyni. Ale pamatujte si, mé děti. Jasnovidectví se můžete učit, jak dlouho a jak pečlivě chcete, ale komu chybí přirozené věštecké předpoklady, ten nikdy nedohlédne za hranici zřejmé přítomnosti a nikdy neuvidí taje, jaké skrývají časy budoucí. Jak se jmenujete, slečno?“
„Bellatrix,“ odpověděla a měla co dělat, aby udržela koutky v klidu. Amulet-modrý chalcedon na tkaničce bezpečně zavěšen na jejím krku a ukryt pod hábitem-tepal živoucí silou na její kůži, dodával tak mladé vědmě veškerou sílu k vykonávání díla magického.
„Krásné jméno,“ zasnila se Sybilla, ale vzápětí její tvář zkřivila křečovitá grimasa a ženě se z hrdla vydral zvuk připomínající děsuplné zavřeštění. Celá třída, která pomalu usínala, byla v tu ránu málem na nohou.
„Ach bože, drahoušku,“přiběhla vyučující k Bellatrix a dívala se na ni jako na tvora, který právě spadl z jiné planety. Pak se pro jistotu pokřižovala. Třída za ní ani nedutala, nebylo slyšet jediného nádechu.
„To je hrozné, to je neštěstí!“hořekovala Trelawneyová. „Bellatrix, drahá…ne, to nemůžu ani vypovědět,“ řinuly se jí z očí slzy.
„Co se stalo?“ přihmouřila ta, které se celé tohle bizarní divadlo týkalo, nevzrušeně oči, asi jako někdo, kdo se celou situací dobře baví.
„Mé vnitřní oko mi právě prozradilo tu děsivou zprávu…to je neštěstí, to je neštěstí…vidím ve vaší auře jasnou předtuchu blízké smrti!“
A žena podobná přerostlému lesklému hmyzu zaječela a padla koleny na zem. S ní slabě vyjeklo ještě několik dívek a zbytek třídy jen vyjeveně koukal, neschopen cokoli říct, všichni se teď dívali střídavě na svou učitelku a střídavě na Bellatrix, jako by čekali, že se co nevidět svalí mrtvá k zemi.
Bellatrix však dál seděla bez hnutí a se stoickým klidem pozorovala vše okolo, jako by se jí nic, co se kolem děje, netýkalo. Pak pomalu vstala, beze slova podala učitelce ruku, aby mohla vstát, pak se otočila ke třídě a znuděně mávla rukou.
„Já si myslím, paní profesorko,“ začala klidně, „že se mě jen tak lehce nezbavíte. Nehodlám ani v nejmenším umírat mladá. Ano, čekají mě v tomto týdnu jisté nepříjemnosti, třeba hned dneska, až za chvíli polezu po žebříku dolů, přehlédnu jednu příčku, spadnu a pár dní budu kulhat. A zítra ráno si spálím jazyk horkým čajem. Ale jinak se nemusíte bát, opravdu mi nic nehrozí.“ Střelila očima po učitelce jasnovidectví, která na ni zírala strnule jako socha. „Víc bych si dělala péči, až támhle Joy kýchne tak silně, že se rozbijí ve vaší vitríně dva růžové porcelánové šálky…“
Hepčííí…jen to vyslovila, drobná blondýnka, která se jmenovala Joy, kýchla s takovou silou, že všichni nadskočili leknutím do vzduchu. Vzápětí se ozval nezaměnitelný zvuk tříštícího se porcelánu-z police naproti krbu se vysypalo několik růžových střepů.
„Co jsem říkala,“ okomentovala to suše tmavovláska, ale všichni až na Severuse (Sybillu Trelawneyovou nevyjímaje) strnuli smrtelným leknutím.
„Jak…jak…“ koktal jakýsi chlapec sedí v rohu, ale tentokrát mu odpověděl jindy nemluvný a zakřiknutý Snape.
„Pravděpodobnostní linie v auře,“ prozradil sladké tajemství a krákoravě se zasmál. „A ty, Trabishi, si příště hlídej líp svoje věci, než ti je Goyle sebere,“ poradil mu. Chlapec jménem Trabish se rychle ohnal po své tašce, kterou měl ukrytou pod stolkem, a jen těsně minul Goylovu ruku, která se po ní lačně natahovala.
„Eh…eh…,“ zalapala po dechu Sybilla. „Co to…co to je?“
„Já ani Severus nejsme čarodějové,“ vysvětlila Bellatrix s pobaveným úsměvem na rtech. „Já jsem vědma a pan Snape vědmák. „Oba už umíme číst v liniích pravděpodobnosti, tudíž si myslím, že navštěvovat další hodiny jasnovidectví by byla pro nás ztráta času a pro vás zbytečné nervy navíc. Ráda jsem vás poznala, paní profesorko, a někdy zase na shledanou.“
Sebrala své věci, mrkla znovu na Snapea a oba po provazovém žebříku, na jehož konci Bellatrix opravdu upadla a narazila si nohu, opustili učebnu.
Zbytek vyučování neměl smysl, ostatní ze třídy se k nim s tvářemi rozrůzněnými smíchem, překvapením a údivem připojili cestou do Velké síně. První hodina jasnovidectví se skutečně vydařila.